Poprvé to bylo v roce 2007, kdy 3. března v soutěži na novou budovu Národní knihovny v Praze vyhrál jednoznačným rozhodnutím poroty návrh česko-anglického architekta Jana Kaplického a projekt byl pak s vágním a amatérským zdůvodněním, hlavně po útoku prezidenta Klause (který se na protest proti stavbě chtěl připoutat na staveništi k bagru), pražským primátorem Bémem zastaven. Podruhé se tak stalo 2. června 2010 na tiskové konferenci, kdy ministr kultury Václav Riedlbauch oznámil, že v konkurzu na místo ředitele Národní galerie po Milanu Knížákovi zvítězil poměrem hlasů deset ku dvěma Jiří Fajt, bývalý ředitel starých sbírek NG a dnešní vedoucí několika mezinárodních projektů na univerzitním vědecko-výzkumném institutu v Lipsku.

Připomeňme, že celou třetinu výběrové komise tvořili odborníci ze zahraničí, například ředitel vídeňské galerie Albertina Klaus Albrecht Schröder či ředitel muzea v Oslu Gunnar Kvaran i někdejší šéf Státních muzeí v Berlíně Peter Klaus Schuster. Podobně tomu bylo i v případě soutěže na budovu Národní knihovny v Praze, kde v porotě zasedli například Zaha Hadid, José Grinberg, Petr F. Bílek, expertka UNESCO Irene Wiese-von Ofen, enviromentální expert Tony Mc Laughlin či Čecho-angličanka Eva Jiřičná, která porotě předsedala.

I v případě nerespektování rozhodnutí poroty v soutěži na ředitele Národní galerie zní zdůvodnění pana ministra Riedlbaucha, že na přání úřadujícího předsedy vlády se rozhodl přenechat jmenování na příštím premiérovi, velice nevěrohodně, protože původně slíbil jmenovat nového ředitele co nejdříve. Odložení předcházely i tlaky některých internetových portálů napojených na Hrad, pomlouvačná – ač nikdy konkrétními a seriózními argumenty nepodložená – kampaň ze strany Milana Knížáka a s velkou pravděpodobností zřejmě i intriky náměstků ministra kultury pánů Karabce a Mikeše. Ti by na postu ředitele viděli nejraději někoho, s kým by mohli hravě manipulovat. Nahrává tomu fakt, že to byli právě oni, kteří přesvědčili ministra, aby nebyl přítomen výběrovému řízení, s absurdním zdůvodněním, že by pak mohl rozhodnout neobjektivně.

Jiří Fajt je přesný opak měkké a snadno manipulovatelné figury a státní úředníci si to mohli již ověřit v roce 2006, kdy se do Prahy přenesla po mírné úpravě z newyorského Metropolitního muzea výstava o Karlu IV., jejímž byl pan Fajt kurátorem. Expozice sice byla smluvně pro prostory Obrazárny na Pražském hradě zajištěna již za prezidenta Václava Havla, ale k realizaci došlo až za nového prezidenta Václava Klause, jehož lidé se pokusili – řečeno diplomaticky - postavu německého císaře Svaté římské říše, který sídlil v Praze, odsakralizovat. Například chtěli potlačit jeho úzkou vazbu na papeže, který ho vychoval, či odstranit z názvu expozice dobově korektní oslovení “císař z Boží milosti”. Jejich přístup byl de facto ahistorický a národovecký. Proti tomu se Jiří Fajt rázně postavil a v ničem účelové politické manipulaci neustoupil. Za snahou vyšahovat ze hry renomovaného odborníka se světovým rozhledem (Jiří Fajt pracoval i ve Spojených státech) je tedy opět cítit tlak Hradu, tedy Václava Kause a jeho chráněnce Milana Knížáka.

Popisuji tuto situaci hlavně proto, že opakovaným nerespektováním rozhodnutí mezinárodních porot (jejichž členové si své zkušenosti jistě nenechají jen pro sebe) se Česká republika i po roce 1989 silně provincializuje, protože do možných dalších soutěží se nám už stěží přihlásí špičkoví odborníci z domova i ze zahraničí, a to ani do eventuálních porot. Bude-li chtít mít na své straně v příštích volbách ODS odborníky a akademickou obec, bude muset změnit i tyto praktiky.