Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

A co děti…, umějí se o sebe postarat?

Není třeba chodit kolem horké kaše, odpověď je víc než jasná – neumějí! Potvrzení tohoto smutného konstatování najdete v následující tabulce.

Vidíme, že dospělých, kteří by byli přesvědčeni, že jejich děti jsou připravené na krizové situace (ano + spíše ano), je žalostně málo a v posledních letech jich nepřibývá. Naopak u názoru, že děti nejsou připravené, je patrný jasně vzestupný trend. Klesající trend u odpovědi nevím jen dotvrzuje skutečnost, že lidi o nepřipravenosti dětí pochybují stále méně. Jestliže si letos už více než 91 % (ne + spíše ne) občanů myslí, že by se děti v případě výskytu krizové situace nedokázaly smysluplně orientovat a správně se zachovat, je to velmi špatné. Tedy alespoň podle mého názoru. Přitom tento stav rozhodně nepřišel jako blesk z čistého nebe, ale je zřejmý už delší dobu. Vzhledem k tomu je situace ještě smutnější a víc alarmující!

Dobře víte, že toto téma mě trvale zneklidňuje a dlouhodobě upozorňuji na různá nebezpečí, která z neschopnosti dětí řešit složité životní situace mohou nastat, nabízím státu pomoc a spolupráci, navrhuji možnosti řešení, ale stále, bohužel, bezvýsledně. Většinou se mnou všichni souhlasí, ale „skutek utek“. Nemohu si pomoct, ale nikdo mě nepřesvědčí, že (ne)připravenost dětí na řešení krizových situací je jen jakési okrajové, vedlejší a nepodstatné téma. Zvláště dnes, v bezpečnostně velmi rozbouřené době, kdy se obavy lidí z různých rizik včetně válečného konfliktu výrazně zvyšují, kdy některé evropské země už dokonce občany seznamují s návody a postupy, co by se dělo a jak by se občané měli chovat v případě války, je problematika připravenosti dětí na složité životní situace více než aktuální.

Vůbec ale nejde jen o válku, která, jak většina z nás věří, nikdy nenastane. Jasně, děti samy případnou válku nevyhrají, vodu z protržené přehrady do ní zpátky nevrátí, požár lesa či domu neuhasí, spadlé dráty vysokého napětí zpátky na sloupy nepřipevní, ze sutin zasypané lidi nevytáhnou…, ale měly by vědět, jak se v těchto situacích zachovat, co dělat a jak mohou zachránit nejen sebe, ale třeba i pomoct ostatním. Je to málo, nebo hodně? A kdo by je to měl naučit? Vraťme se k aktuálním průzkumům společnosti Sanep a podívejme se, jak aktivní jsou v tomto směru rodiče dětí.

Zdají se vám uvedená čísla překvapivá? Téměř jedna třetina rodičů (ne + spíše ne + nevím) nepokládá dovednosti a schopnosti dětí řešit krizové situace za důležité. Neznám konkrétní důvody těchto jejich postojů, tak s nimi mohu jen vyjádřit obecný nesouhlas.

Zajímavá je ale velká skupina odpovědných a realitu respektujících rodičů (více než dvě třetiny), kteří deklarují, že svoje děti učí řešit krizové situace, což je určitě skvělé a chvályhodné.

Zákonitě si ale musíme položit otázku, proč tedy, když převážná většina rodičů se věnuje přípravě svých potomků na krize, se rodiče zároveň téměř jednomyslně domnívají, že jejich synové a dcery nejsou na krizové situace přepraveni. Je možné, že se snaží, ale zároveň svému výchovnému působení nevěří, nebo nevědí přesně, na co by měli děti připravovat, či sami nemají potřebné znalosti, jak by se různé situace měly řešit, protože ani je už to nikdo neučil… apod.

Občané vědí, že děti nejsou schopné se v krizových situacích postarat samy o sebe či pomoct svým blízkým, a evidentně chtějí, aby se tento nelichotivý stav změnil k lepšímu. Z uvedených dat lze usoudit, že aby rodičovské úsilí bylo v tomto směru efektivní a vedlo ke kýženému cíli, bylo by třeba těmto odpovědným rodičům nějak pomoct. Na to, kdo by jim tuto pomocnou ruku mohl a měl nabídnout, se podíváme příště.

Zdeněk Ertl

Zdroje dat: Středisko analýz a empirických průzkumů Sanep, s.r.o.; průzkumy na téma Bezpečnostní situace v ČR, reakce na krizové situace, branná výchova. Reprezentativní vzorky dotázaných respondentů 18+ (2022 – 36 567; 2023 – 27 651; 2024 – 2 450) odpovídaly sociodemografickému rozložení obyvatel ČR dle údajů ČSÚ, statistická odchylka ±1,5 %.