Svátek má: Bonifác

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Kdo bude z ohně tahat horké kaštany?

V minulém komentáři Cítíte se v naší republice (ne)bezpečně? jsme viděli, že podle výsledků exkluzivních průzkumů společnosti Sanep se obavy občanů z různých bezpečnostních rizik velmi rychle zvyšují.


Co si občané myslí o tom, kdo a jak by měl potenciální nebezpečí řešit? Pojďme se na to podívat.
              


Začněme pozitivně. Jestliže v roce 2017 se ještě každý desátý občan domníval, že by naši bezpečnost měla zajišťovat Evropská unie, oceňme, že se lidé tohoto naivního názoru zbavují a že stále více občanů chápe, že není v povinnostech ani v možnostech Evropské unie starat se o bezpečí uvnitř členských států.

Ale kdo by tedy měl bezpečnostní rizika a konflikty na našem území řešit? Tady už moc pozitivních výsledků nenajdeme. Vidíme totiž, že procenta občanů, kteří spoléhají na to, že bezpečnostní rizika a konflikty na našem území vyřeší stát, v posledních letech výrazně narůstají. Zároveň je z tabulky zřejmé, že počet obyvatel, domnívajících se, že by při zajišťování bezpečnosti měl stát spolupracovat s občany, výrazně klesá.
S jistou mírou zjednodušení můžeme konstatovat, že s rostoucím pocitem ohrožení klesá ochota lidí se do řešení potenciálních nebezpečí zapojovat, jinými slovy že čím více se cítíme ohroženi, tím více spoléháme na pomoc někoho zvenku.

Do jaké míry je toto zjednodušení namístě, nám ukáží odpovědi na následující otázku…



Bohužel vidíme, že většině z nás se doopravdy nechce podílet se na řešení případných závažných bezpečnostních konfliktů.  

Je aktuální počet občanů ochotných a schopných se do řešení válečného konfliktu aktivně zapojit (13,2 %) velký, nebo malý? Všimněme si, že tato skupina „odvážných“ by se mohla více než zdvojnásobit, kdyby lidé věděli, jak mohou pomoct a že někdo o jejich pomoc stojí. Neměl by se nad tím někdo zamyslet? Současná praxe spíše vypovídá o tom, že stát o aktivní spolupráci lidí příliš neusiluje. Myslím, že je to škoda.

Je extrémně rychlé zvětšování skupiny lidí, kteří zásadně odmítají aktivní zapojení do válečného konfliktu (meziroční nárůst z 13,5 % na 24,2 %) normální, očekávatelné, pochopitelné, nebo naopak překvapivé, varující a nebezpečné? Hlavou se mi honí spousta souvislostí, pomocí kterých se snažím sám sobě objasnit, proč lidé odpovídali právě takto. Ale doba je složitá, proto není ani lehké vynášet jednoznačné soudy a hledání pravdy je čím dál obtížnější.

Včera jsem se podělil o uvedené výsledky průzkumu s kamarádem a zjistil jsem, že on, na rozdíl ode mě, má jasno. Lidi jsou podle něj dnes ještě jakž takž ochotni řešit problémy, které si způsobili sami, ale nechtějí se podílet na „hašení požárů“, které zapálil někdo jiný. Jeho konkrétní vysvětlení znělo jako prásknutí bičem: „Jestli u nás bude válečný konflikt, rozhodně ne proto, že by si to občani přáli, ale proto, že nás do konfliktu naženou vládnoucí elity. Tak se pak nediv, že to lidi odmítají řešit“.

Snažil jsem se nesměle oponovat, že jsme přece jeden národ, jedno společenství, že tady jsme doma, že když hoří střecha sousedovi, měli bychom i my přiložit ruku k dílu, ať už oheň zapálil kdokoli, a zároveň se chovat a jednat tak, aby za nás nikdo nemusel ty horké kaštany z ohně tahat atd., atd. Když jsem pokračoval, že politiky, kteří nás zastupují, jsme si demokraticky zvolili…, mávl jen rukou a přešel na jiné téma. Má prostě jasno a netrápí se složitostmi. Jak to vidíte vy?

Zdeněk Ertl

Zdroje dat: Středisko analýz a empirických průzkumů Sanep, s.r.o.; průzkumy na téma Bezpečnostní situace v ČR, reakce na krizové situace, branná výchova. Reprezentativní vzorky dotázaných respondentů 18+ (1917 – 16 371; 2022 – 36 567; 2023 – 27 651; 2024 – 2 450) odpovídali sociodemografickému rozložení obyvatel ČR dle údajů ČSÚ, statistická odchylka ±1,5 %.

Mozek si pamatuje, co jsme jedli

Mozek si pamatuje, co jsme jedli

Zdeněk Ertl 

15. dubna 2025
Krátkodobé přejídání sladkým a tučným jídlem mění fungování mozku rychleji, než jsme si mysleli. A návrat k normální stravě nemusí stačit k nápravě.

Přátelství na celý život začíná v klubu-stát by měl znovuobjevit jejich význam

Přátelství na celý život začíná v klubu-stát by měl znovuobjevit jejich význam

Zdeněk Ertl 

11. dubna 2025
V dnešní době se často mluví o psychických problémech dětí a dospívajících, o osamělosti seniorů a o tom, jak nás moderní technologie paradoxně od sebe spíše vzdalují, než sbližují.

Násilí mění lidskou DNA: Trauma se dědí po generace

Násilí mění lidskou DNA: Trauma se dědí po generace

Zdeněk Ertl 

21. března 2025
Války a násilí nejsou pouze tragédií pro ty, kdo je zažívají na vlastní kůži. Jak ukazuje nejnovější vědecký výzkum, jejich důsledky sahají mnohem dál – až do genů budoucích generací.

Moderní společnost a zapomenutá úcta k rodičům

Moderní společnost a zapomenutá úcta k rodičům

Zdeněk Ertl 

18. března 2025
V přírodě existuje mnoho příkladů rodičovské obětavosti, ale jeden z nejpůsobivějších pochází od štírů.

Máme obavy, ale neumíme se o sebe postarat

Máme obavy, ale neumíme se o sebe postarat

Zdeněk Ertl 

7. srpna 2024
V několika minulých týdnech jsem si dovolil vám postupně v devíti komentářích představit výsledky průzkumů, týkajících se názorů občanů České republiky na bezpečnostní situaci, na možnosti řešení potenciálních krizových situací a na úroveň připravenosti na ně.

Trochu o našem vztahu k republice

Trochu o našem vztahu k republice

Zdeněk Ertl 

5. srpna 2024
Už tři roky po sobě se průzkumy agentury Sanep snaží zjistit, jak by se zachovali obyvatelé naší republiky, když by se na území České republiky rozhořel válečný konflikt.