Pokud bych však měl z těchto čtrnácti uchazečů ukázat na jednoho, kterého bych ve volbách podpořil, byl by to nejspíše pan Petr Hannig. Proč zrovna na P. Hanniga, si zatím nechávam pro sebe. Nicméně, dnešní způsob volby hlavy prezidenta formou „přímé“ volby, která byla po změně Ústavy zavedena v  blahé naději, že na celé čáře vyhrajet Karl von Číro Shwarzenberg, černý kůň pravicově orientovaných občanů, už zase někomu (a víme komu) začíná vadit, nebo vyhovovat. Důvody jsou zřejmé, prezident Miloš Zeman těm „někomu“ zdaleka nesplňuje jejich požadavky, resp. není tím, čím by jej chtěli mít. Dnes zjišťují, že to byl  (z jejich pohledu) totální omyl, když souhlasili s přímou volbou. Ale stalo se a jejich snahy či pokusy zvrátit tento způsob zcela jistě (zaplať pánbůh) nebudou realizovány. Jak ukazuje současný trend a stav „nabídky“ a  „poptávky“ po prezidentských kandidátech, existuje zde jistý faktor. Předkládám otázku: je současná přímá volba prezidenta opravdu demokratická?

Přímá volba hlavy státu se rozumí , že na rozdíl od předchozícho systému, je volena občany. To je sice pozitivní skutečnost, nicméně nabízí se otázka, zda lze tento systém, považovat za dostatečný, když za kandidáty se hlásí jednotliví zájemci, kteří pokud splňují  politické, ideologické, strategické či jiné požadavky) jsou podporováni politickými strany. Co to znamená?  Posuzujeme-li současnou přímou volbu hlavy státy jako jistý posun v demokratizaci naší společnosti, je to pozitivní posun. Domnívám se však, že ne zcela dostatečný, neboť jakkoliv má přímá volba demokratický charakter, kandidát či kandidáti nepochází z návrhů, které by vzešly od občanů. Občané dnes  sice prezidenta volí přímo, ale jeho kandidatura nevzešla z jejich řad, nýbrž z osobního zájmu toho kterého (neobyčejného) občana, nebo občanky, který se jako kandidát na post hlavy státu uvolil(a) či rozhodl(a) kandidovat. Tento postup rozhodně nelze považovat za volbu prezidenta vyvoleného z řad občanů, nýbrž jen občany zvoleného a tedy rozhodně ne zcela ve smyslu přímé demokraticky (ta ostatně není realizována ani v jiných aspektech státní politiky.


Nepochhybuji, že na tento můj názor budou existovat různé námitky jako že v případě současné přímé volby se přece občané mohou zcela svobodně  rozhodovat, zda s kandidaturou toho kterého kandidáta souhlasí nebo ne a dle toho mu dát či nedát hlas. To je sice pravda, nicméně pravda pouze formální, neboť reálně demokraticky pojato, návrh na kandidáta z řad občanů jim nebyl umožněn. Přímou volbou a aúčast občanů je naplněna jen ta část volebního aktu, kdy už se voliči rozhodují, resp. vyjadřují  pouze svými hlasy. Nicméně to znamená to, že takto „demokraticky“ pojatá přímá volba prezidenta byla (nebo bude) naplněna jen zčásti, byť v souladu se platným zákonem a Ústavou ČR.

Na druhé straně nelze reálně nevidět, že případný kandidát,  navržený z řad spoluobčanů, by neměl v současné, takto pojaté politické soutěži sebemenší šanci. Ne snad proto, že by třeba nezískal potřebný počet podpisů (50 tisíc) jako spíše proto, že by neměl finanční prostředky na předvolební propagaci, agitaci  a na vše, co je v rámci prezidentských voleb potřeba. A že jde o desítky milionů, není nutné zdůrazňovat. Máme-li však být důslední a respektovat halasné  poukazování některých pravdoláskařů a havloidů na dodržování lidských práv a občanských svobod ať už doma či jinde, pak právě v rámci těchto  lidských práv, potažmo samotné demokracie, to lze považovat nejen za diskriminaci, ale také za porušování lidských práv. Dnes se, bohužel, prezidentského klání může zúčastnit výlučně jen člověk, který je kromě jiného, bohatý a movitý. Při jeho předpokládaném významném postavení ve společnosti a podpory některé z politických stran, může také očekávat významnou sponzorskou podporu (dary). U kandidáta z řad občanů by něco takového bylo zcela vyloučené.

Z uvedeného vyplývá, že ani stávající přímou volbu nelze považovat za dostatečně a v pravém smyslu  demokratickou, neřku-li „přímodemokratickou“., Měl-li by být prezident skutečně zvolen vůlí lidu, tj. občany, potom by i jeho kandidatura musela vyjít z řad občanů bez ohledu na to, má-li dostatek peněz na financování své kampaně. Jinými slovy, v takovém případě by pak už neměl být svazován žádnými finančními limity a jinými podmínkami, které by mu tak neumožnili svou kandidaturu realizovat. Není pochyb, že za současné politické konstelace by k takové změně zákona a Ústavy ČR nemohlo dojít , aby stávající systém navrhování kandidátů byl změněn. Nicméně se domnívám, že by stálo za úvahu o této změně v budoucnu (po volbách) uvažovat.

Jiří Baťa