Svátek má: Aneta

Komentáře

Útrpné právo ve službách svobody a demokracie

aneb Divadlo hrůzy naší doby


K zoufalství naší doby patří, podobně jako tolikrát v minulosti, že chceme vychovávat k přijetí našich názorů a životního stylu také pomocí prostředků týrání a mučení. A to dokonce, když chceme někoho přesvědčit  o  hodnotách,  které považujeme za univerzální, ačkoli je odvozujeme jen ze své evropské nebo euro-americké zkušenosti.

Neměli bychom zapomenout, že k dědictví Západu patří též „právo útrpné“, které  známe v  podobě „Císaře Karla V. a svaté římské říše hrdelní řád“ („Constitutio criminalis Carolina“ neboli „Carolina“), založeném na revizi Bamberského hrdelního řádu, na jehož úpravě, jen pro zajímavost,  se podílel  Johann von Schwarzenberg. Právo útrpné se do tohoto zákoníku dostalo recepci římského práva a nejdéle se zde udrželo do vydání trestního zákoníku pro Německou říši roku 1871. Jeho součástí, časem podstatně se měnící, bylo po staletí právo mučit a týrat v zájmu dosažení přiznání obviněného.

Dnes se domníváme, že v členských zemích OSN je jakékoliv mučení zakázáno mezinárodními smlouvami. Chce se nám také věřit, že přiznání, které bylo mučením vynuceno, má být považováno za neplatné. Přesto  ale víme, že v různých zemích jsou skuteční i domnělí viníci zastrašováni a týráni a demokratická veřejnost se nad tím  nepohoršuje. Téměř všechny příběhy ze zemí Západu ukazují, že se stále ještě mučí a týrá, někdy i rafinovaněji, byť jednodušeji než ve vrcholném středověku. Zakazuje to nejen „Všeobecná deklarace lidských práv“ z roku 1948 a „Ženevské úmluvy na ochranu obětí války“ z roku 1949, ale máme i „Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním“ (1975) a na ni navazující „Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání“ (1984). Na úrovni Rady Evropy zakazují deriváty výše cit.dokumentů, zejména čl. 3 „Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ (1950) a dále „Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání“ (1987).

Takže papíru bylo popsáno dost, ale přesto nedávné jen dílčí zveřejnění zprávy o tom, že represivní orgány USA používaly,  dokonce snad i ve věznicích některých evropských zemí, vyšetřovací metody, které lze označit za týrání, mučení, ponižování a násilné zbavování lidské důstojnosti.

Vzrušení, které po zveřejnění části této zprávy nastalo, bylo pokrytecké. Světová veřejnost se už dávno mohla seznámit se způsoby zacházení s vězni v Abú Ghrajb a na americké vojenské základně Guantánamo, kde  byl bez jakéhokoli rozhodnutí soudu zadržován dvanáct let člověk považovaný za teroristu, údajně podrobený 183krát simulovanému topení. A kdo má trochu lepší paměť vzpomene si, jaké instrukce dávaly agenti CIA těm, kteří honili  partyzány nebo členy narkomafie v zemích Latinské Ameriky již od padesátých let, jak se britští důstojníci Speciálních  sil chovali k vězňům ve „strategických vesnicích“  v jižní a jihovýchodní Asii, jak krutí byli vojáci francouzské Cizinecké legie v bývalých francouzských afro-asijských državách a jak krvavé bylo potlačování jakéhokoli odporu(mohli bychom říci i touhy po svobodě a nezávislosti) v zemích, které se rozhodl považovat belgický král Leopold za své vlastnictví.

A to zde odkazujeme jen na pořádky v zemích, které se považují za demokratické a svobodomyslné. Všímáme si jich ale také proto, že se i tyto režimy liší v míře krutosti od režimů diktátorských nikoli kvalitou utrpení, ale jen jeho velikostí. Zvláštní důsledkem toho jen pak  podivuhodná touha ospravedlnit  krutost, záští a nenávist vůči „těm druhým“ nějakým vznešenými cíly, mezi kterými si vydobyl přední místo dnes stále víc a víc vyprazdňovaný ideál „obrany lidských práv“ v 19.stol. podobně populární“etická politika“.

Shrnujeme zde až banálně známá fakta, ale možná že bychom se mohli zamyslet nikoli nad tím,  jak se s problémem útisku, záští a nenávisti vyrovnávají političtí manekýni, kterým v tomto ohledu může dnes uvěřit jen nejvíce nevědomý z nevědomých. Obtížnější je pochopit, jak problém utrpení někoho jiného umí reflektovat člověk, jehož jedinou mírou svobody je částečně  přiznané občanství a alespoň minimální objem individuální svobody.

Jen dva náhodně vybrané příklady ze současnosti a nedávné minulosti. Redakci Lidových novin poslal 16.prosince letošního roku jeden jejich čtenářů, kupodivu lékař, dopis, ve kterém píše, že „mučení teroristů je sice špinavá práce, ale s obhajobou vyššího principu mravního bychom při použití těchto metod bychom neměli určitě problém“. Srovnává toto mučení a týrání s praxí StB v padesátých letech a předpokládá zřejmě, že ti, které někdo, jak víme, svévolně označil za teroristy je jakýmsi „podčlověkem“, za německého Protektorátu třeba  „českým svinským psem“, po roce 1948“třídním nepřítelem“.

Druhý příklad je právě z doby, na kterou citovaný pan MUDr.Vít Šlechta z Libštátu odkazuje. Jeden ze zakladatelů StB, Štěpán Plaček, podobně vášnivě bojoval proti nepřátelům státu, který se označoval jako „lidová demokracie“. Vytvořil pro své spolupracovníky, někdy v letech 1947/1948, manuál,  ve kterém doporučoval způsoby, jak  donutit k přiznání diverzanty, záškodníky, vyzvědače, atentátníky a teroristy. A protože dějiny jsou tragikomické,  Plaček byl již  na konci roku 1949 zatčen,  do částečně byly vůči němu používány jím doporučované metody po celá čtyři léta, a po odsouzení a nástupu do pracovního tábora se tam setkal se spoluvězni, kteří byli donucení k přiznání jím navrhovanými týráním. Nedivme se, že se mu dostalo od nich nikoli jen opovržení, ale i  pomsty.

Snad nám tyto dvě informace pomohou pochopit, že celé dějiny mučení a týrání v zájmu spravedlnosti mají svá úskalí a nekončí naším přihlášením se k naznačení ochoty věci napravovat. Pravidelně k tomu dochází, ale výsledky nebývají slavné. Alespoň to někdy může  být začátkem sebereflexe a uvědomění si, že „pyramida zla se staví zdola!“ a že doslova každý z nás může být jednou vážen na scéně „Divadla hrůzy naší doby“ a shledán lehkým.


Zdeněk Zbořil

Gerrymandering - danajský dar Ústavního soudu Parlamentu České republiky

Gerrymandering - danajský dar Ústavního soudu Parlamentu České republiky

Zdeněk Zbořil 

6. února 2021
Darem Ústavního soudu ČR Parlamentu ČR není jen výrok o zrušení částí volebního zákona a odsouzení dosavadního právního stavu...

Zase jedno zapomenuté výročí

Zase jedno zapomenuté výročí

Zdeněk Zbořil 

14. října 2015
Dokonce i při vzpomínání na 70.výročí konce druhé světové války na Dálném východu, v Jihovýchodní Asii a v Tichomoří jsme příliš nepřemýšleli o tom, jaký osud potkával od války a japonské okupace „osvobozené“ země v této oblasti.

Arabské jaro a Pomazánkové máslo

Arabské jaro a Pomazánkové máslo

Zdeněk Zbořil 

16. května 2015
Komu by se snad zdálo, že slovní spojení použité jako název této úvahy je absurdní, toho si dovolíme upozornit, že se jedná o aktuální agendu EU, EP, Evropské komise a dalších vašnostů sídlících a zasedajících v Bruselu, Štrasburku a Lucemburku...

Válka bezmála třicetiletá

Válka bezmála třicetiletá

Zdeněk Zbořil 

26. března 2015
Současné debaty o možnosti vzniku třetí světové války jsou sice někdy více, někdy méně vzrušující, ale aniž to jejich účastníci vědí, zakrývají skutečnost, že svět se nejméně od roku 1990 nachází ve stavu válečném.

PS – Jak zastavit pátou kolonu

PS – Jak zastavit pátou kolonu

Zdeněk Zbořil 

22. března 2015
„Skutečnost, že tady žijí idioti, kteří chtějí zničit Českou republiku a chtějí nás dostat do Ruska mě uráží a znechucuje. Půjdu se s nimi třeba i porvat... Musíme se jasně vypořádat s pátou kolonou... (Pavel Šafr)

Jak se překreslují hranice

Jak se překreslují hranice

Zdeněk Zbořil 

14. března 2015
Zvykli jsme si přehlížet někdy až neuvěřitelnou drzost, s níž politici různých zemí, a hovořících různými jazyky tlumočenými do angličtiny, nám prezentují různá nezvratná tvrzení, o kterých předpokládají, že je není třeba dokazovat.