Komentáře

Jiří Valenta

člen Zastupitelstva Plzeňského kraje

Voda je majetek veřejný, je základem existence

Je nepsanou pravdou, že voda vydělává. Zisky z ní by však měly zůstat u všech občanů rovnoměrně a nikoliv pouze u soukromých firem tak, jak je to v praxi, a to nejen u nás, běžné.

To si uvědomuje stále více lidí a tak, aby došlo k jejich „nutnému“ zmatení se již často upouští od přímé privatizace obecního vodního hospodářství a přechází se k tzv. PPP projektům. Zjednodušeně řečeno, vodohospodářský majetek obce zůstává sice stále veřejný, ale stará se o něj soukromá firma. U nás to bývá často francouzská společnost VEOLIA. Co však vypovídají zkušenosti přímo z její domovské Francie, kde existuje kromě Veolie na trhu ještě další významný hráč a to firma SUEZ?

Tak například v Paříži došlo za posledních deset let s vodou ve správě firmy k nárůstu ceny životadárné tekutiny o sto procent. To přirozeně poškodilo koncové odběratele, přičemž na straně druhé začala Veolia díky snadnému zisku podnikat i v dalších oblastech, jako jsou doprava, ubytování či zdravotnictví. V roce 2009 ale začalo sdružení 140 obcí kolem Paříže již koketovat s myšlenkou k návratu vodního hospodářství do veřejných rukou. Svoji roli hrál i fakt, že při velikosti kontraktů 300 milionů Eur činil jen zisk firmy celou čtvrtinu sjednané částky a cena vody přitom stále závratně rostla.

V Grenoblu se odehrálo něco podobného. Přestože byly v roce 1989 vodovody, kanalizace, čerpadla či nádrže ve velice dobrém stavu, došlo k podezřelé privatizaci firmou Suez. Později se však prokázalo podplácení starosty, který byl odsouzen za zjevně nevýhodnou smlouvu pro město, ale to již daný právní stav nezměnilo. Možná i proto, že generální ředitel firmy byl také hlavním poradcem prezidenta Chiraca. Suez sebral městu veškeré know-how, umístil svá loga na všem, dokonce i na potrubí a mapách a současně již nikdo z veřejných funkcionářů nebyl schopen jakékoliv kontroly. Nastal skokový nárůst ceny vody a to za současného snížení intenzity péče o potrubí atd. Když, naštěstí pro občany, došlo k opětovnému návratu do veřejného majetkového portfólia trojnásobně narostl počet nutných renovací a cena vody poklesla. Je již statisticky podloženo, že tam, kde se obec stará o vodu sama, je její cena až dvakrát nižší.

I v Bordeaux zapříčinila nárůst ceny vody podnikatelská strategie firmy Suez. Již tři roky po uzaření smlouvy tato cena narostla o třicet procent a ze strany společnosti došlo i k podivným finančním trikům, kdy se například zákazníkům účtovaly vodoměry během jejich životnosti dvakrát. Město si poté alespoň vydobylo dodatek ke smlouvě, kdy Suez musel doplatit do městské kasy kolem 300 milionů Eur, což však při astronomických ziscích firmy nebyl nejspíše zásadní problém.

V Toulouse tak, jako i v jiných městech, obržela městská kasa od vodohospodářské firmy stamilionový „držhubný“ poplatek, který že nejen odběratelé vody firmě Veolia rychle zaplatili zpět, ale místní politici jej poté dokonce použili ke zvyšování vlastní popularity. Samotný vstupní poplatek není nic jiného než skrytá půjčka. A ta byla právě v Toulouse zaplacena zákazníky více než třikrát. A v obdobně negativním výčtu by se dalo pokračovat i dále.

Co z uvedeného vyplývá? Především to, že vodní hospodářství obcí, a vše co s ním souvisí, musí zcela nepochybně zůstat nejen v obecním majetku, ale ani by ho neměly samosprávy pronajímat. Ze zkušeností je již jasné, že soukromník neumí, a hlavně ani nechce, udržet stabilní a sociálně přijatelnou cenu vody. Nevyvíjí také pražádnou snahu investovat do příslušné vodohospodářské infrastruktury vlastní kapitál. Návratnost takovýchto investic je totiž více než třicetiletá. A tak když už je firma přinucena něco zafinancovat, snaží se používat zdroje jiného druhu, než ten svůj vlastní. Většinou se jedná o obecní finance, které jsou ovšem potřebné jinde. Za stavu, kdy je vodní hospodářství v majetku obce, a také je obcí efektivně provozováno, stačí rozumně nabytý zisk z vody již jen opět příslušným způsobem reinvestovat.

Jiří Valenta