Polnice naší vlády znovu a znovu troubí do lesa naše válečné odhodlání – zatím bez ozvěny. Tam, kde naše oči vidí hrdinský válečný počin, tam oči světa vidí válečný zločin, protože se jedná o útok na civilisty. Smrt nějakých „podlidí“, způsobená našimi raketami však nestojí našemu min. zahraničí ani za zmínku. Takové statečné máme ministry. A budoucí neznámí vojíni všech pohlaví mlčí. Mají docela jiné starosti. Rvou se za svá práva. Náš svět je posedlý vymýšlením práv. Každá skupinka, podskupinka i hlouček se domnívá, že má právo na uspokojení svých sociálních, politických, sexuálních a dalších roztodivných práv a tam vedou své války. Práva se jak rakovina rozbují, rozkládají až rozloží společnost. K čemu nám pak bude v hladomoru právo na plný žaludek, a ve skutečné válce právo na život? Nakonec zbude jen právo silnějšího a NOVÝ ZAČÁTEK.
Dějiny nám známého světa jsou plné válek a vyvražďování celých národů. Pokus zabránit zabíjení pomocí autority Boha přikázáním NEZABIJEŠ!, naprosto selhal. Naopak pobití co největšího počtu nepřátel pro Jeho slávu a hrdinská smrt, znamenaly jistotu božího života na věčnosti. Tuto radostnou posmrtnou vizi vsugerovali propagandisté všech dob a většiny náboženství do hlav svých bojovníků.
Války tedy nejsou ničím novým, mění se jen zbraně. Nálada pro válku se usilovně buduje. Pražský střelec chtěl možná jen urychlit VELKÝ RESET.