Achilles, nebo spíše Akhilleus, jak by odpovídalo standardnímu starořeckému tvaru jména, je jednou z nejvýznamnějších postav starověké literatury. Jeho postava a příběh však zároveň otevírají otázku: byl Achilles skutečně historickou osobností, nebo se jedná jen o literární fikci inspirovanou válečníky doby bronzové?

Iliada, složená pravděpodobně v 8. století př. n. l., je především eposem o Achillově hněvu, jak dokládají její úvodní verše: „Zpívej, bohyně, o hněvu Pēleova syna Akhillea…“ Tento hněv pramení z rozepře s velitelem řeckých vojsk, Agamemnónem, a vrcholí Achillovou pomstou za smrt jeho přítele Patrokla. Historická přesnost tohoto příběhu je však sporná. Homér čerpal nejen z ústní tradice, ale i z reálií své doby, což znamená, že jeho líčení trojské války a jejích hrdinů může být směsicí různých epoch.

Existují určité doklady, že Iliada, tak jak ji známe dnes, byla zapsána a kodifikována v Aténách během vlády Peisistratovců ve 2. polovině 6. století př. n. l. Tento proces uchování a přizpůsobení textu zároveň znamená, že původní epos mohl být do značné míry pozměněn.


Zároveň existují zmínky o Achajcích (řeckých válečnících) i v dobových chetitských záznamech, kde se objevují pod názvem Aḫḫiyawa. Tyto záznamy je popisují jako soupeře Chetitů na západním pobřeží Anatolie, což potvrzuje, že v oblasti docházelo ke střetům. Ačkoliv Homér Chetity nezmiňuje, v Odyssei se objevuje tajemná skupina Kēteioi, která by mohla být jejich literárním odrazem.

Dalším zajímavým faktem je chetitská zmínka o jistém Alakšandu, králi Wiluši (Troji), kolem roku 1280 př. n. l.. Jméno se nápadně podobá Alexandrovi, druhému jménu trojského prince Parida. Tato shoda naznačuje možnou spojitost mezi historickými postavami a pozdějšími literárními hrdiny.

Zatímco Trója a její pád mají určité historické opodstatnění, osobnost Achilla zůstává záhadou. Jméno Akhilleus bylo skutečně doloženo v zápisech mykénské řečtiny, konkrétně v slabičném písmu lineární B (ve formách a-ki-re-u a a-ki-re-we). To naznačuje, že jméno Achilla existovalo už v době bronzové, což by mohlo znamenat, že za Homérovým hrdinou stála nějaká historická osobnost.


Archeologické nálezy však ukazují, že v době bronzové skutečně existovali elitní bojovníci podobní literárnímu Achillovi. Na „Válečce bojovníka“ (mykénská hrobka z 13. století př. n. l.) vidíme vyobrazené válečníky s meči, štíty a brněním, odpovídajícími popisu hrdinů Iliady. Je tedy možné, že Homér čerpal z reálných postav a jejich osudy přetvořil do epického vyprávění.

Pokud Achilles nebyl skutečnou historickou postavou, mohl být archetypálním hrdinou, který reflektoval hodnoty doby. Ve své době byl symbolem aristokratického válečníka – urozeného bojovníka, který žil pro slávu a čest. Jeho osud připomíná jiná mytická líčení hrdinů v různých kulturách, například sumerského Gilgameše nebo indického Rámy.

Achilles v Iliadě zosobňuje také hlubší filozofická témata, jako např. konflikt mezi osudem a svobodnou vůlí, pomstu a smíření, smrtelnost a nesmrtelnost skrze slávu. I když jako historická postava zůstává nepolapitelný, jeho literární odkaz přetrval tisíciletí a formoval nejen řeckou kulturu, ale i evropskou tradici hrdinských eposů.

Achilles, tak jak ho známe z Iliady, je především literární postavou. Přesto je možné, že nějaký skutečný bojovník z doby bronzové posloužil jako inspirace pro jeho mýtus. Archeologické a historické nálezy naznačují, že příběh trojské války mohl mít určité reálné jádro, avšak nebyl zaznamenán s historickou přesností.

Ať už Achilles existoval nebo ne, jeho příběh zůstává jedním z nejmocnějších vyprávění o válce, cti a osudu. Jeho odkaz žije nejen v literatuře, ale i ve filozofii, umění a populární kultuře. A právě v tom spočívá skutečná nesmrtelnost Achilla. Nikoliv v jeho těle, ale v jeho slávě.